Jehličnaté stromy

Popis :

Cedr libanonský je jehličnatý strom se široce kuželovitou, později deštníkovitou korunou, s vrcholem ohnutým šikmo stranou. Je vysoký 20 -40m. Cedry jsou příbuzné a poněkud podobné modřínům od kterých se liší hlavně svým stálezeleným charakterem. Libanonské cedry jsou dřeviny biblické, kdysi hospodářsky cenné ( a proto zničené), dřeviny stojící ve státním znaku své rodné země Libanonu. Cedry mají vytrvalé jehlice s dvěma okrajovými balzámovými kanálky. Vyrůstají ve svazečcích po 30 -40 a jsou tuhé, tmavozelené, 15 -30mm dlouhé, špičaté. Borka starších stromů je brázditá, šedohnědá. Pylová zrna ze samčích šištic mají dva vzdušné vaky, Mezi opylením a oplozením uplyne delší doba. Šišky charakteristické stavby dozrávají až druhým nebo třetím rokem. Jsou vzpřímené, krátce stopkaté, soudkovité a na vrcholu trochu zmáčklé, nerozpadavé. Semena jsou trojhranná a mají 25mm dlouhé blanité křídlo.

Cedr libanonský má jedno z nejcennějších dřev. Byl z něj vybudován například Šalamounův chrám v Jeruzalémě. Řecké slovo „kedros“ znamenalo obecně pryskyřičnaté dřevo, dnes se výraz „cedrové dřevo“ obchodně užívá i pro dřevo z jiných stromů než z cedru. Hodí se jako ostatní cedry do skupin jiných dřevin, kde vynikají svým orientálním vzezřením.

Cedr je hojně přidáván do kadidel. Je hlavně pohřební rostlinou, využíval se nejčastěji při závěrečném rituálu přechodu duše z tohoto života do příštího. Symbolizuje nesmrtelnost.

Původ:

Cedr libanonský pochází z Libanonu, kde byl v lesích kdysi hojně rozšířenou dřevinou, z jejíchž rozsáhlých porostů zbylo turisticky atraktivní torzo u Bsharri. Tamní cedry jsou staré snad 2000 až 3000 let, což je odhad silně nadnesený. Obvod některých kmenů měří až 12m.

Dalšími místy přirozeného výskytu tohoto cedru jsou pohoří Taurus a Antitaurus v Malé Asii, ve výškách mezi 1300 a 2000m, často již v subalpínském stupni s několika měsíční sněhovou pokrývkou a mrazy i pod -30 stupňů.

První cedr byl dovezen do Anglie pravděpodobně v roce 1638, do Čech v roce 1812, do Hluboše. Byl to jediný druh cedru, který byl znám zakladateli vědecké botanické nomenklatury, C. Linnému.

Pěstování :

Cedr roste pomalu, ale dosahuje i v našich podmínkách úctihodných rozměrů. Cedr je světlomilná horská dřevina. U nás pro její vyšší nároky na teplotu vysazujeme pouze na vybraná chráněná stanoviště. Vyhýbáme se mrazovým kotlinám. Vhodné jsou západní a severozápadní svahy. Špatně snáší tuhé zimy. Namrzlé jehličí opadá, ale strom uspokojivě regeneruje. Půdy jsou vhodnější sušší než příliš vlhké, propustné a přiměřeně výživné. Vyhovuje mu vápník v půdě. Vzdušná vlhkost průměrná a moc nesnáší městské a průmyslové ovzduší. Pro cedry je nejvhodnější předjarní výsadba, při které mohou rostliny do zimy řádně zakořenit. Protože mladé rostliny jsou nejchoulostivější, chráníme jejich výsadby v prvních letech řádnou zimní přikrývkou a zastíněním, hlavně z jižní strany. Cedry jsou vyloženě solitéry. Působí malebně. Mohutnější stromy se velmi efektně vyjímají ve větších trávníkových plochách. U nás se nejlépe daří v teplejších vinorodých oblastech, avšak při vhodně chráněném umístění se daří i v polohách vyšších.

Poznámky k pěstování

Vyrostl jako semenáč v roce 2007 a byl koupen 9.2009 v kontejneru přes internet. Po zasazení měřil 30 cm. První rok po zasazení rostl jen nepatrně, ale druhým rokem měl přírůstek přes půl metru. Dvě zimy přečkal jen lehce přikrytý chvojí a nepomrzl.

Měření  27.10.2011 – 100cm

Měření 4.11.2012 – 150 cm
Měření 27.10.2013 – 198 cm

Cedr Libanonský.pdf (1,1 MB)

Popis:

Jedle patří pro svůj pyramidální pravidelný růst a výrazné husté jehlice k nejpůvabnějším jehličnanům zahrad. Vyniká hustým pyramidálním růstem. Textura je urovnaná a víceméně stejnoměrně hustá. Starší rostliny mohou být i širší než vyšší. Roste velmi pomalu a v dospělosti dosahuje výšky 5 až 7 metrů. Jehlice jsou tmavě zelené, zespoda výrazně šedobílé, ploché, dlouhé 2-4 cm. Opadávají za osm i více roků. Temně zelená jedle získává stříbřitý nádech nestejně postavenými jehlicemi, které ukazují bělavé pruhy z rubu. Záhy také plodí, každoročně mívá bohatou násadu šišek. Šišky jsou purpurově fialové a vzpřímeně stojí na větvích. Kmen je rovný, poměrně tlustý, v mládí je borka jemná a hladká, později tmavne a vrásní se. Kořenový systém je pevný s centrálním kůlovitým kořenem a bohatými postranními kořeny 5 vlášením.

Původ:

Strom roste v jižní části Korejského poloostrova ve výškách 1000 - 1850 m.n.m. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1908, do ČR až v roce 1934, kde byl první exemplář v Průhonicích.

Pěstování:

V dospělosti vyžaduje slunečné stanoviště a dostatek volného prostoru. Mladé jedle dobře snesou přistínění. Především po výsadbě je chráníme před prudkým slunečným úpalem. Půdu potřebuje jedle korejská dostatečně živnou, dobře propustnou a přiměřeně vlhkou. Nezbytným předpokladem zdárného růstu je trvale vyšší vzdušná vlhkost. Nedaří se jí v půdách lehkých, suchých a na větrném stanovišti. Nesnese ani vysokou hladinu spodní vody. Proti mrazu je v našich podmínkách odolná, ale nehodí se do mrazových kotlin. Nejvhodnější dobou pro výsadbu do volné půdy je předjaří, těsně před rašením nebo současně s ním. Případně můžeme vysazovat i počátkem podzimu. Rostliny v kontejnerech sázíme po celé vegetační období, musíme však zajistit dostatečnou závlahu, vzdušnou vlhkost a v horkých dnech přistínění proti slunci. Také stromky po výsadbě bráníme zástěnou proti vysušujícímu větru. Zejména na malých plochách a při nedostatečné sněhové přikrývce zaléváme i v zimě. V prvních letech neuškodí lehká zimní přikrývka. Mladé výsadby vždy chráníme proti okusu zvěří, později již tuto ochranu vypustíme. Zásadně neprovádíme řez, nenapravitelně poškozuje tvar koruny. Jedle obecně je citlivá na znečištěné ovzduší, i když právě jedle korejská patří mezi poměrně otužilé druhy. Lépe prospívá v menších městech bez exhalátů, na venkově, v blízkosti lesů a vodních toků.

Jedle korejská má své trvalé místo při tvorbě a výsadbě zahrad. Uplatňuje se především samostatně v malých zahrádkách, v atriových výsadbách, ve větších skalkách, poblíž domu i ve skupinkách. Díky svému výraznému pravidelnému vzrůstu patří mezi nejpůsobivější jehličnany zahrady. Při správném umístění pozvedne celkový vzhled plochy i její účelnost. Její zeleň působí uklidňujícím dojmem především v zimním období. V době vegetace zase svým pravidelným tvarem a sytou barvou jehlic tvoří žádaný kontrast listnáčům. Do plné krásy se rozvine pouze, má-li v okolí dostatečný prostor. Při výsadbách do malých volných skupin vybíráme druhy, které si vzájemně tvarem a zbarvením nekonkurují.

Poznámky k pěstování

Koupen přes internet v září 2009 jako přesazený semenáč, který vyrostl na jaře ze semene. Zasazen na stanoviště v září a měřil asi 10cm. Přes zimu lehce zateplen chvojí.

Měření 27.10.2011 – 28cm

Měření 4.11.2012 – 40 cm
Měření 27.10.2013 – 75 cm

Jedle korejská.pdf (1,4 MB)

Popis:

 Vždyzelený jehličnan s poměrně stejnoměrnou, kuželovitou, ve stáří také poněkud širší korunou. Jedle obrovská dosahuje v oblasti svého původu 100 m výšky a patří tak mezi nejvyšší jehličnany světa. Jehlice dlouhé asi 2-6 cm, slabší než u jiných jedlí, ve dvou až třech řadách dvouřadě rozčísnuté, středně nebo tmavozelené, na okraji dolů podvinuté. Po rozemnutí voní silně aromaticky. Samičí šištice pouze v oblasti vrcholu, v poměru k výšce stromu malé, 6-8 cm dlouhé, nahnědlé. Tato jedle velmi rychle roste, proto nepatří její dřevo k nějkvalitnějším. Dožívá se věku jen 200 -250 let. Kůra jejího kmene má v mládí pryskyřičné puchýře a ve stáří je brázditá, tmavohnědá. Mladé větévky jsou olivově hnědozelené, zpočátku pýřité, pak olysalé. Pupeny jsou vejčité, skelně pryskyřičnaté. Jehlice jsou vždy hřebenovitě (dvouřadě) uspořádané, většinou vodorovně rozložené, ploché a dlouhé, spodní jsou delší než horní. Jsou svěže zelené, lesklé, spodní bílé pruhy, složené z řad průduchů, jsou bledé, matně bílé. Po rozemnutí jehličí příjemně voní. Šišky jsou válcovité, ke špičce se zužují. Zprvu jsou zelené, ve zralosti hnědé, 5 -10cm dlouhé. Šišky se rozpadávají už v říjnu. Semena jsou až 9mm dlouhá, křídlo měří dvojnásobek.

Původ :

Jedle obrovská pochází a roste v zápdních oblastech Severní Ameriky od Vancouveru po severní Kalifornii a na východ po Montanu, roste v údolích a na svazcích Kaskádového pohoří a Skalnatých hor v nadmořských výškách téměř od hladiny oceánu po 2100m. Především v přímořských oblastech se vyskytují největší jedinci. Jen zřídka roste v čistých porostech, častěji je jen příměsí smíšených, převážně jehličnatých lesů. Jedli obrovskou objevil David Douglas v roce 1825 a sám ji přivezl v roce 1831 do Anglie. Ve Střední a severní Evropě se tento druh v poslední době vysazuje lesnicky. Jinak příležitostně ve velkých pracích nebo v arboretech jako strom okrasný. Exempláře, vysazované v Evropě přibližně od roku 1830, nedosáhly až dosud vesměs padesátimetrové výšky.

Pěstování :

Slunce, polostín, vlhko, propustné půdy, nenáročné. Jedle obrovská je velmi významnou hospodářskou dřevinou a krásným parkovým stromem. Jedle obrovská byla vysazena v mnoha zemích, včetně střední Evropy, jako rychle rostoucí lesní dřevina, produkující velké množství dřevní hmoty. Roční výškové přírůstky činí často 75 -100cm. Jakmile se ale její vrcholy dostanou nad hladinu okolních porostů, trpí změnami počasí.

Poznámky k pěstování

Dva kusy zakoupeny v zahradnictví ve Stříteži u Volyně v červnu 2009. Byly zasazeny jako semenáče do kontejneru na jaře 2007. Při nákupu měřily zhruba 40cm. Byly zasazeny u plotu k lesu, ale po roce kvůli stavbě kůlny musela být větší jedle přesazena ke kamenné zdi.

Měření 27.10.2011 – 157cm a menší u kůlny 134cm

Měření 4.11.2012 – 200 cm a menší u kůlny 166 cm
Měření 27.10.2013 – 245 cm a menší u kůlny 225 cm

Jedle obrovská.pdf (1,3 MB)

Popis:

Jedle ojíněná je strom vysoký 30 -40m, má kuželovitou korunu často zavětvenou až k zemi. Je jednou z nejkrásnějších jedlí. Je dostatečně otužilá i v oblastech daleko severněji než 3000m n.m. Borka mladších stromů je hladká, šedohnědá, postupem času brázditá a šupinovitá. Větve rovnovážně odstávají, mladé jsou žlutošedé. Pryskyřičnaté pupeny mají kulovitý tvar. Jehlice jsou na větévkách uspořádány nepravidelně, většinou jsou srpovitě prohnuté a směřují vzhůru. Jsou nápadně dlouhé, až 6cm, ze všech stran ojíněně modrošedé. Šišky jsou podlouhle válcovité, 7 -12cm dlouhé, k oběma koncům se zužují. Zpočátku jsou zelenopurpurové nebo mají různou barvu od zelené po fialovou, později šedohnědou. Plodní šupiny jsou asi 2,5cm široké, podpůrné šupiny jsou za nimi ukryté, šišky se rozpadávají koncem října a v listopadu, Semena jsou kolem 13mm dlouhá, s šikmým křídlem. Její dřevo se v menším měřítku používá na výrobu papíru. Rozemnuté jehličí voní po citronu.

Původ:

Jedle ojíněná pochází z teplých oblastí jihozápadu USA od Utahu, Arizony, Colorada, po jižní Kalifornii, severní Mexiko a nové Mexiko. Do Evropy byla dovezena dost pozdě, v roce 1872, ale zaujala brzy významné místo nejen jako nejčastěji vysazovaná jedle ve sbírkách, ale i v architektuře parků a soukromých zahrad.

Pěstování:

Tato jedle je v podstatě stejně odolná vůči suchu jako evropská borovice lesní a městské klima snáší lépe než jiné konifery. V mládí roste velmi rychle. V dospělosti vyžaduje slunečné stanoviště a dostatek volného prostoru, aby mohly volně růst mohutné větve. Mladé jedle dobře snesou přistínění. Především po výsadbě je chráníme před prudkým slunečným úpalem. Půdu potřebuje dostatečně živnou, dobře propustnou a přiměřeně vlhkou. Optimální je mírně kyselá s dostatečnou zásobou humusu, i když A. concolor jako jeden z mála jehličnanů snese i půdy s obsahem vápníku. Roste i na štěrkovitých půdách, ale musí mít dostatečnou zásobu vláhy. Předpokladem zdárného růstu je trvale vyšší vzdušná vlhkost. Nedaří se jí v půdách lehkých, suchých a na větrném stanovišti. Nesnese ani vysokou hladinu spodní vody. Vyžaduje polohu chráněnou proti větru. Je zimovzdorná, patří mezi nejotužilejší jedle. Nejvhodnější dobou pro výsadbu do volné půdy je předjaří, těsně před rašením nebo současně s ním. Případně můžeme vysazovat i počátkem podzimu. Dbáme, aby rostliny měly neporušený kompaktní kořenový bal. Rostliny v kontejnerech sázíme po celé vegetační období, musíme však pečlivě zajistit dostatečnou závlahu, vzdušnou vlhkost a v horkých dnech přistínění proti slunci. Také stromky po výsadbě bráníme zástěnou proti vysušujícímu větru. Zejména na malých plochách a při nedostatečné sněhové přikrývce zaléváme i v zimě. Mladé výsadby vždy chráníme proti okusu zvěří. Jedle nikdy netvarujeme řezem, způsobili bychom nevratné poškození koruny. Dožívá se až 300 let.

Poznámky k pěstování

Zakoupena v červnu 2009 v zahradnictví Střítež u Volyně v kontejneru, do kterého byla zasazena jako semenáč na jaře 2007. Po přesazení do země měřila 30cm.

Měření 27.10.2011 – 84cm

Měření 4.11.2012 – 110 cm
Měření 27.10.2013 – 145 cm

Jedle ojíněná.pdf (752,1 kB)

Popis:

Neopadavý, jehličnatý, až 30 m vysoký strom, ve své domovině až 50 m vysoký. Borka šedohnědá, brázditá. Jehlice krátce řapíkaté, 8 až 15 mm dlouhé a 1 až 2 mm široké, směrem k zaokrouhlené špičce zužující se, na svrchní straně tmavě zelené, na spodní se 2 bílými proužky, řapík k větvi přilehlý. Květy jednodomé, samičí v 5 až 7 mm dlouhých, světle zelených šišticích, samčí kulovité, 3 až 4 mm velké, žlutohnědé, složené z mnoha tyčinek. Šišky kratičce stopkaté, nerozpadavé, na stromě vytrvávající delší dobu po vysemenění, do 2 cm velké. Kvete v květnu. Šisky se objeví nejdříve ve třiceti a někdy až ve čtyřiceti letech. Kořenový systém je bohatě rozvětvený, vedlejší kořeny dlouhé. Strom je pevně zakotven v zemi.

Původ:

Původní ve východní části Severní Ameriky, kde roste ve stinných a vlhčích polohách. V Evropě se pěstuje od roku 1736, u nás se prvně objevil v roce 1803, v současnosti se pěstuje poměrně hojně zejména v parcích.

Pěstování:

Koření mělce a do plochy. Jedlovci svědčí prosluněné místo, ale roste i na zastíněném stanovišti. Věnujme pozornost půdě, neměla by obsahovat větší množství vápníku, ideální je lehce kyselá až neutrální reakce. Jedlovec kanadský snese i půdy hodně vlhké, nevyhovuje mu suché stanoviště. Na suchém místě ztrácejí brzy svou krásu. Žádají hlubší, přiměřeně vlhké hlinité půdy. Nepatří mezi oblíbené lahůdky zvěře. Výhodou jedlovce je velmi dobrá odolnost vůči mrazům, u nás roste ve všech polohách. Úspěšně se dají přesazovat i čtyřicetileté stromy.

Poznámky k pěstování

Vyrostl jako semenáč  v roce 2007 a byl koupen přes internet v červenci 2011. Po zasazení měřil 50cm.

Měření 27.10.2011 – 55cm

Měření 4.11.2012 – 84 cm
Měření 27.10.2013 – 98 cm

Jedlovec kanadský.pdf (672,1 kB)

Popis:

Opadavý strom, až 40 m vysoký, obvykle s kuželovitou korunou. Borka šedá, ve stáří brázditá. Má kůlový kořen s řídce větvenými, ale hlubokými vedlejšími kořeny. Listy řapíkaté, střídavé, vějířovité, na předním okraji zubaté nebo laločnaté (nejčastěji se 2 laloky), klínovitě v řapík zúžené. Květy dvoudomé, samčí po 2 až 5 v jehnědách, samičí květy jsou tvořeny nahým zeleným vajíčkem vyrůstajícím na stopce. Plody 2 až 3 cm v průměru, kulaté, za zralosti nepříjemně páchnoucí a po dotyku dráždící kůži. Kvete v V až VI, plody dozrávají v X až XI. Jinan se může dožít až 1000 let. Jinan bývá nazýván "živou fosílií", neboť fosilní nálezy jemu příbuzných druhů pochází již z počátku druhohor (tedy z "doby dinosaurů") a největšího rozmachu dosáhly rostliny čeledi Ginkgoaceae zhruba před 200 až 100 milióny let. V současnosti je jinan dvoulaločný posledním žijícím zástupcem této kdysi zřejmě poměrně běžné a rozšířené čeledi. Jinan dvoulaločný, přestože na prvý pohled vypadá jako listnatý strom, náleží do třídy jehličnanů, jeho klínovité ploché listy s vějířovitou žilnatinou, rozdělené zářezem na dva laloky, mají ale fyziologicky blíže k jehličí. Jeho zvláštní řapíkaté listy vyrůstají ve svazečcích na silně zkrácených větvičkách. Olistění je považováno za přechodný typ mezi jehličnany a listnáči. Je to nahosemenná rostlina, nemá květy ani plody, vajíčka nejsou chráněna v květech a vyvíjející se semena v plodech.Je dvoudomý, to znamená, že jeden strom má samčí rozmnožovací orgány a některý druhý zase samičí. Samčí rostliny vytvářejí plodolistové šišticovité útvary podobné jehnědám, zatímco samičí rostliny vytvářejí shluky nazelenalých semeníků zavěšených na tenké stopce nesené krátkým brachyblastem. Vajíčka jsou zpravidla dvě spolu, jedno z vajíček pravidelně zakrňuje. Při opylování větrem se dostane pyl ze samčích rostlin na polinační kapku vajíčka samičí rostliny, dosah je asi do vzdálenosti 5 km. Pylová zrna jsou při vysychání kapky vtahovány do pylové komory vajíčka. Uvnitř vyklíčené pylové láčky vznikají bičíkaté spermatozoidy, k oplození vaječné buňky dochází až po dozrání a odpadnutí semene se stromu.Ve vajíčku vznikne semeno, které je postupně obaleno dužnatým obalem a připomíná plod třešně o průměru 2 až 3 cm. Na povrchu má dužinu, uvnitř sklerotické jádro pod nimž je škrobnaté živné pletivo s dvouděložným embryem. K opylení dochází v květnu až červnu, semeno dozrává v říjnu až listopadu, mění barvu ze zelena do žluta. S opylenými semeny dozrávají současně i neopylená, oboje nelze od sebe pohledem odlišit. Stromy začínají plodit až ve věku 35 let.Dá se jednoduše množit výsevem semene nebo z nevyzrálých řízků (15 cm dlouhých) odebraných v červenci/srpnu a zasazených do pařeniště se spodním vyhřívání, nebo z vyzrálých řízků (15 až 30 cm) odebraných v prosinci které uložíme do pařeniště, kde příští jaro zakoření. Také ho lze množit roubováním na semenáče nebo hřížením větví.

Původ:

Jinan pochází z východní Číny. V minulých dobách byl tento rod rozšířen v četných druzích po celém zemském povrchu. Dnes existuje pouze jeden druh. V Evropě je pěstován od roku 1730.

Pěstování:

Za miliony let své existence tento strom získal jistý nadhled, proto se nenechá obtěžovat žádnými škůdci ani chorobami -má naprostou imunitu. Pěstování je snadné, prospívá ve většině druhů půd, ačkoli nejraději má propustnou, sušší jílovitou hlínu a pozici chráněnou před větrem. Dobře zakořeněné rostliny jsou odolné proti suchu a zvládají i městský znečištěný vzduch. Snášejí také půdu upěchovanou a chudou na živiny- další důvod k výsadbě v ulicích. Při větším zastínění se vytahuje a vytváří nepěkné řídké koruny.Tyto stromy jsou buď samčí nebo samičí. Ale pozor, jen samčí rostliny jsou vhodné do ulic a blízkosti domů, protože plody samičích stromů mohou nepříjemně zapáchat. Ginkgo roste většinou pomalu, průměrně méně než 30cm za rok, a to v období od konce května do konce srpna. Růst je celkem nepředvídatelný, jeden rok nerostou třeba vůbec a druhý rok mohou vyrůst i o 1metr. Navíc to zřejmě vůbec nesouvisí s vodou nebo dostatkem živin. Tyto stromy se mohou dožít až dva tisíce let, takže vám na zahrádce dlouho vydrží ...V parcích se pěstují převážně samčí rostliny, protože zralá semena samičích silně zapáchají.V zahradní architektuře je to běžně používaný okrasný strom; speciální využití má v silně průmyslově znečištěném ovzduší pro svoji odolnost. Stromy neřežeme, protože mají velmi slabou zmlazovací schopnost. Starší stromy špatně snášejí přesazování. Je to velmi dekorativní a nenáročná dřevina.

Poznámky k pěstování

Byl zakoupen v zahradnictví Ryšánek Prachatice v červenci 2011. Byl zasazen do kontejneru jako semenáč na jaře 2009 a po přesazení do země měřil 40cm.

Měření 27.10.2011 – 46cm

Měření 4.11.2012 – 71 cm
Měžení 27.10.2013 – 85 cm

Jinan dvoulaločný.pdf (670 kB)

Popis:

Metasekvoje čínská je opadavý jehličnatý strom s odděleným samčím a samičím květenstvím. Dorůstá výšky přes 35 m, koruna má úzký pyramidální tvar, větve sahají až k zemi. Kůra je tmavohnědě šedá, brázditá, odlupující se v mládí v tenkých pruzích. Jehlice jsou opadavé, čárkovité, zploštělé, vyrůstají vstřícně. Zbarveny jsou světle zeleně, před opadem se barví žlutě až červenohnědě. Šištice jsou skoro kulovité, asi 1,5 cm v průměru, zelené, na dlouhých stopkách.Do doby jejího objevu se mělo za to, že tento rod rostlin, žijící na konci druhohor a v třetihorách, vyhynul asi před 70 miliony let, neboť byl znám pouze ze zkamenělin. Jedná se tedy o tzv. živoucí fosílii. Metasekvoje může někdy být zaměňována za tisovec dvouřadý. Jedním z nejjednodušších rozlišovacích znaků je, že tisovec má nepravidelné a spíše střídavé rozmístění jehlic na větvičce, zatímco metasekvoje má jehlice na větvičce přísně vstřícné a stejně pravidelné je i odvětvování bočních větévek. Dalšími rozlišovacími prvky je např. borka (kůra), která je jen u metasekvoje podélně vláknitá a absence vzdušných kořenů, které se u tisovce běžně vyskytují.

Původ:

První sběr vzorků tohoto stromu uskutečnil 21. července 1943 ve vesnici Mou-tao v dnešní provincii Chu-pej, tehdy však oblast správně spadala pod provincii S'-čchuan, čínský botanik Čan Wang z Národního úřadu pro výzkum lesů, jenž sídlil v tehdejším hlavním městě neokupované Číny – Čchung-čchingu. Čan Wang byl na výskyt neznámeho obrovského stromu upozorněn v jedné místní zemědělské škole. Botanik předběžně tento strom identifikoval nesprávně jako běžný opadavý jehličnan Glyptostrobus pensilis. V létě 1945 získal od něho herbářovou položku profesor dendrologie Čeng Wan-ťün z Národní ústřední univerzity, který tuto identifikaci zpochybnil a domníval se, že by mohlo jít o nový druh, nebo dokonce o nový rod, ne-li dokonce čeleď jehličnanů. Protože na důkaz toho dostupný materiál nestačil, vyslal na místo nálezu jednoho svého žáka jménem Süe Ťi-žu k novému sběru v únoru a v květnu 1946. Vzorky potvrdily, že se jedná o nový druh nového rodu, který Čeng Wan-ťün předběžně pojmenoval Chieniodendron sinense. Protože však neměl dostatečný srovnávací materiál, zaslal vzorky do Pekingu do Fanova biologického ústavu, kde je prozkoumal jeho ředitel Chu Sien-su, který potvrdil, že se skutečně jedná o dosud neznámý rod, ale navrhl pro něj jméno Pingia grandis. V průběhu léta 1946 o objevu informoval Elmera Drew Merilla z Harvardovy univerzity. Teprve potom ho napadlo, porovnat vzorky i se zkamenělinami a nakonec zjistil, že jsou velmi podobné s fosilními druhy rodu Metasequoia. První zmínku o objevu živoucí metasekvoje v literatuře publikoval Chu v prosinci 1946, ale bez návrhu jména. V korespondenci s americkými kolegy ji Číňané jmenovali Metasequoia viva a pod tímto jménem ji také publikovali 31. května 1947, ale bez latinského popisu, takže toto jméno je neplatné nomen nudum. O rok později, v létě 1947, se do oblasti vypravila nová výprava s finanční pomocí od amerických kolegů (ti zaslali celkem 275 USD), která dorazila do Mou-tao 12. září a koncem září, na základě informací od místních obyvatel, nalezla původní oblast výskytu těcho metasekvojí v „Údolí metasekvojí“ (Šuej-ša-pcha). Výprava se vrátila s řadou nových vzorků a zejména s asi 2 kg semen, z nichž část putovala koncem roku do USA.

Definitivní popis nového druhu „živé fosilie“ Čeng a Chu 15. května 1948 společně platně publikovali pod definitivním jménem Metasequoia glyptostroboides. V témže roce založili čínští vědci společnost, která se měla starat o zachování tohoto vzácného reliktu.

První semena byla do Evropy odeslána z Číny 17. ledna 1948. V roce 1949 získala semena též botanická zahrada u zámku v Průhonicích, z nichž byl vypěstován i tamní exemplář metasekvoje, nejstarší v ČR.

Fosilní druh Metasequoia disticha, původně popsaný Oswaldem von Heerem jako Sequoia disticha, byl objeven v druhé polovině 19. století na Špicberkách a je považován za velmi blízkého příbuzného metasekvoje čínské. V roce 1941 se tato zkamenělina stala typovým druhem rodu Metasequoia, který v roce 1941 vytvořil japonský paleobotanik Shigeru Miki; nyní je typovým druhem současně žijící druh, tedy metasekvoje čínská. Celkem je známo asi 10 fosilních druhů.

Pěstování:

Humusem bohatá, vlhká, ale propustná zem. Metasekvoje má ráda v mládí přistínění, později slunné stanoviště, půdy vyžaduje hlubší, propustné a vlhčí, bažinaté lokality zvládá hůře než tisovce. Pro svou vlhkomilnost bývá lidově označována jako „vodní jedle.“ Metasekvoje je botanická zvláštnost, perspektivní sadovnická dřevina. Jako solitér, břehy vodních ploch. Rychle rostoucí opadavý jehličnan, který během 15 let dokáže vyrůst do výšky 10-15 metrů. Uplatní se pouze ve velkých úpravách, do malých zahrad se svými rozměry nehodí. Je odolná proti mrazům a zakouřenému ovzduší měst.

Poznámky k pěstování

Koupena přes internet v červenci 2011 jako čtyřletý semenáč zasazený do kontejneru na jaře 2007. Po přesazení do země měřila 90cm.

Měření 27.10.2011 – 97cm

Měření 4.11.2012 – 152 cm
Měření 27.10.2013 – 235 cm

Metasekvoje čínská.pdf (1,2 MB)

Popis:

Sekvojovec obrovský patří do kdysi bohatě zastoupené skupiny jehličnanů, které prodělaly svůj rozkvět ve druhohorách, v období křídy. Vzácnost sekvojovce byla brzy rozpoznána, a tak byl tento druh chráněn před těžbou a v místech jeho výskytu byly vyhlášeny přírodní parky. Sekvojovec obrovský, zvaný též mamutí strom, je nejmohutnější strom na Zemi. V Británii se pro něj používalo jméno Wellingtonia podle vévody Wellingtona, který zemřel krátce předtím, než první semena sekvojovce přišla do Evropy.Sekvojovec obrovský je velkolepý strom impozantních rozměrů. Po celý rok zelený, až 80 m vysoký jehličnan s kuželovitou korunou a poměrně hustým zavětvením. Svým habitem se dost podobá zeravům, je však rozměrnější. Kmen je u báze ztlustlý, potom se však postupně zužuje. Větve starších stromů se nacházejí výše nad zemí. V mládí vyrůstají z kmene přeslenitě, ve stáří pak nepravidelně. Borka je nápadně měkká a tlustá (až 50 cm), u starých stromů je hluboce zbrázděná a popraskaná. Vyskytuje se v různých barevných odstínech mezi ryšavou a špinavě tmavohnědou. Jehlice jsou uspořádány spirálovitě nebo ve 3 podélných řadách. Jejich délka je 5–10 cm. Jsou dlouhé, kopinaté nebo šupinovité, dlouze zašpičatělé, svrchu ploché, vespod podélně brázdité. Jejich barva je tmavozelená nebo modravě zelená. Šišky mají charakteristickou stavbu. Dorůstají velikosti až 8 cm, jsou vejčitě kulovité a mají zdřevnatělé plodní šupiny. Za každou šupinou se vytváří 5 semen se 2 tenkými křídly. Sekvojovce obrovské dosahují biblického věku, i když nepatří k nejstarším stromům (nejstarší strom je borovice osinatá, která se dožívá až 4 700 let). Přesto věk 2 000–3 000 let znamená věk vskutku pozoruhodný. Zástupci tohoto druhu dosahují výšky kolem 100 m. Staré stromy mají zpravidla dutý a vyhnilý střed kmene, takže domorodí indiáni v něm nalézali úkryt před zvěří i nepohodou. Nejstarší stromy nemusí být zároveň největší. Téměř všechny zralé sekvojovce vypadají, jako by jim odumřel vrchol. O příčinách tohoto jevu panují dohady, ale předpokládá se, že to buď souvisí s obřími rozměry stromu jako následek poškození bleskem nebo kvůli ztížené možnosti stromu čerpat dostatek vody s živinami do velké výšky. Kdyby sekvojovce nebyly zbaveny špičky, byly by asi zároveň nejvyššími i nejobjemnějšími stromy na světě. Tento titul však patří jejich štíhlejším příbuzným, sekvojím vždyzeleným. Sekvojovci obrovskému patří prvenství jako nejmohutnějšímu živému organismu na naší planetě. Uvedený primát náleží exempláři s názvem Generál Sherman, který se nachází v rezervaci Sequoia National Park v Kalifornii (USA), je vysoký 83 m a obvod jeho kmene měří 24 m. Tento gigant, obsahující dnes podle odhadu kolem 1 400 m³ dřeva, vyklíčil před několika tisíci lety ze semene velkého jako špendlíková hlavička a dnes váží kolem 2 145 tun. Nejvážnějším konkurentem Generála Shermana je pravděpodobně zase sekvojovec pojmenovaný Generál Grant, rostoucí opět v severní Kalifornii v rezervaci Kings Canyon National Park. (Oficiálně nejvyšším stromem světa je nyní sekvoj pojmenovaná Stratosphere Giant, která měří 112,6 metru a nachází se v sousedním Humboldtově státním parku (Humboldt Redwoods State Park).

Původ:

Tento strom jako botanický druh byl evropské civilizaci neznámý až do roku 1841, kdy cestovatel John Bidwell náhodou narazil na porost Calaveras. Jeho zprávám nechtěl zprvu nikdo věřit, ale již roku 1853 se jeho semena vyvážela do Evropy a východních států USA. Sekvojovec obrovský se dnes v přírodě vyskytuje pouze ve výškách mezi 1500 až 2500 m nad mořem, a to na západních svazích Sierry Nevady v Kalifornii, v Evropě však byl již dříve hojně vysazován jako okrasná dřevina v parcích. V České republice jsou největší exempláře v Ratměřicích (okres Benešov) - 2 sekvojovce, oba cca 40 m a v Chabani (část obce Břestek) (okres Uherské Hradiště) - výška 32 m, obvod kmene 612 cm.

Pěstování:

Vyžaduje hlavně v mládí stanoviště chráněné proti zimním větrům. Nejlépe roste v teplých, slunných podmínkách. Namrzlé exempláře uspokojivě regenerují. Na vápenitých půdách jehličí žloutne. Ačkoliv není na stanoviště nijak náročný, jsou pro něho nejvhodnější hluboké, živné a přiměřeně vlhké půdy. Roste u nás zpočátku dost pomalu. Hodí se výhradně pro solitérní výsadbu do velkých prostor.

Poznámky k pěstování

Byl koupen přes internet v červnu 2009. Byl vysazen do kontejneru jako semenáč na jaře 2007. Po přesazení do země měřil 40cm. V zimě byl chráněn jen chvojí a nepomrzl. První rok moc nevyrostl a druhý rok měl přírůstek přes půl metru.

Měření 27.10.2011 – 130cm

Měření 4.11.2012 – 190 cm
Měření 27.10.2013 – 255 cm

Sekvojovec obrovský.pdf (1,6 MB)

Pajehličník přeslenatý

(Sciadopitys verticillata)

Je to stálezelený jehličnatý strom. Je jediným druhem rodu pajehličník z monotypické čeledi
pajehličníkovité (Sciadopityaceae).

Rozšíření:

Je to endemit z jižních oblastí Japonska, kde roste jednotlivě nebo v malých skupinkách ve
středních výškách tamních hor (500 až 1000 m) v oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí.
Vyhovují mu přistíněná stanoviště chráněná před mrazivými větry a vlhčí, ale odvodněné
půdy. Krátkodobě tolerují mrazy i do -30 °C. Ze stratigrafických záznamů je známý asi
200 milionu let z období svrchního triasu, v období křídy byl rozšířen v Eurasii i v Severní
Americe. Je to živá fosilie bez blízkých příbuzných. Do Evropy byl dovezen v roce 1861.
Největší známý exemplář u nás je v ZOO Zlín, byl zde vysazen v roce 1960, nyní (r. 2010)
dosáhl výšky 10 m a má průměr kmene 25 cm.

Popis:

Je to strom, který ve své domovině vyrůstá do výše 20 až 30 m s průměrem kmene okolo 1 m.
V našich podmínkách dorůstá maximálně do 10 m. Kůra kmene je hnědá s oranžovým
nádechem, v mládí hladká, později se odlupuje v tenkých dlouhých pruzích. Strom vytváří
úzký, pravidelný kužel. Větve jsou krátké, tenké, vodorovně odstávající. Malé, plstnaté
pupeny mají červenohnědou barvu. Existuje i keřovitá forma pajehličníku přeslenatého, která
se ale málo vyskytuje.
Stálezelené jehlice rostou jen na koncích letorostů po 10 až 30 v paprskovitých přeslenech
deštníkovitého nebo přesličkovitého tvaru. Jsou měkké a jakoby dužnaté, dlouhé 5 až 12 cm a
široké 4 až 8 mm, s podélným žlábkem, lekle zelené, kožovité, opadávají po 2 až 3 létech.
Jsou to nepravé listy, vznikly buď splynutím dvou jehlic, nebo to jsou fotosyntetizující
fylokladia. Pravé listy jsou redukovány na drobné, těsně přiléhající šupinky 1 až 3 mm
dlouhé, zprvu zelené a později hnědé, rostoucí spirálovitě na stoncích.
Pajehličník přeslenatý má současně na jednom stromu samčí šištice s pylem i samičí
s vajíčky. Samčí jsou velké 6 až 12 mm a nacházejí se ve shlucích na konci větví. Samičí
rostou jednotlivě, jsou vejcovité, dlouhé 5 až 10 cm a 3,5 až 6,5 cm široké, v průběhu zrání se
barva mění ze zelené na hnědou. Semena dozrají a šišky se otevřou po 18 až 20 měsících od
opylení.V šišce je asi 15 až 40 oranžově-hnědých semen, dlouhých 8 až 12 mm, vejčitě
zploštělých s úzkými křidélky, klíčí dvěmaděložními lístky. Asi 15 semen váží 1 gram.

Rozmnožování:

Semena před výsevem potřebují 3 měsíce stratifikace i tak však obtížně klíčí. Mladé rostlinky
velice pomalu rostou, za 3 roky měří sotva 30 cm. Za deset let dorostou do výše 1 až 1,2 m.
Měly by být brzy vysazeny na trvalé stanoviště, stromky vyšší než 1 m se špatně přesazují.
Použití
Výhradně pro zahradnické účely a jako sbírková rostlina. Tato velmi zajímavá dřevina se u
nás těší velké oblibě, její vhodné použití je jako solitéra, do skupinových výsadeb, ale i do
nádob. Bylo vyšlechtěno přes 50 různých odrůd lišící se habitem i barvou. Dříve se jeho
elastického, vodě odolného dřeva používalo v Japonsku pro stavbu lodí a lisoval se z něho
olej vhodný pro výrobu barev a laků.

Taxonomie:

Pajehličník přeslenatý byl dlouhodobě zařazen do čeledě tisovcovitých (Taxodiaceae), po
jejím zrušení byl převeden do čeledě cypřišovitých (Cupressaceae). Nyní po podrobnějším
přezkoumání bylo zjištěno, že představuje zcela izolovanou větev a byl umístěn do
samostatné čeledě pajehličníkovitých (Sciadopityaceae Luerss., 1877).

Poznámky k pěstování
Zakoupen z internetového obchodu jako čtyřletý semenáč 2.10.2013 a v říjnu vysazen na stanoviště.
Měření 27.10.2013 – 52 cm

Pajehličník přeslenatý.pdf (1,1 MB)